30. ledna tohoto roku jsem měla tu čest zúčastnit se regionální oslavy v Savoně v Itálii, která byla korunována prvním italským regionem, který dosáhl statusu Angels Region. Přidali jsme se k nám na akci a večeři večer předtím, Andrea Vianello, pacient organizace pro mrtvice ALICe.
Andrea, která bývala slavnou televizní moderátorkou, se z toho života odtrhla, když utrpěl mozkovou mrtvice po disekci karotidy, což bylo s největší pravděpodobností způsobeno chiropraktickou manipulací. Všichni jsme viseli na jeho každém slově, když publiku připomínal příběh o tom, jak vypadl z postele a nebyl schopen říct jména svých dětí po dobu dvou let po mrtvice. Andrea vtipkoval, že kdyby měl děti znovu, dal by jim jména, která by se snadněji vyslovila. Jeho příběh byl inspirativní, ale jen málo jsem věděla, že se brzy stane příběhem, který straší mé vlastní sny.
Přesně týden po oslavě s Andreou v Itálii jsem přišel ze své domácí kanceláře na oběd s rodinou, když se moje žena zeptala: „Co je špatně s vaším okem?“ Neměla jsem tušení o tom, co jí bylo, ale byla jsem v šoku, když jsem se podívala do zrcadla a uvědomila si, že mé pravé oko padá docela špatně a že mé dvě zornice nejsou stejné velikosti.
Moje žena mi doporučila, abych navolala jednoho z neurologů, kterého jsem znala, takže jsem na FaceTime zavolala Valeria Caso. Valeria se na mě jednou podívala a řekla, že má podezření, že mám něco zvané Hornerův syndrom, a že bych se měla co nejdříve dostat do nemocnice. Udělal jsem to tak, jak mi bylo řečeno, a strávil jsem několik hodin na pohotovostní oddělení na Uni Clinic v Mainzu, kde rychle provedli CT sken a uvědomili si, že mám dvě disekce – jednu ve vnitřní karotidě a jednu menší v vertebrální tepně. Další věc, kterou jsem věděla, se nacházela na místě, kde jsem si nikdy před milion lety nemyslela, že budu – byla jsem přijata jako pacient na specializovana iktova jednotca příhodě.
Pojem „ignorance je blaho“ pro mě vzal nový význam, protože jsem se začal zabývat skutečností, že mi byl právě diagnostikován přesně stejný stav, který vedl k tomu, že Andrea měla mozkovou mrtvice a nebyla schopna mluvit nebo pracovat dva roky!
Dokážete si představit, že budete nuceni „zaparkovat“ svůj život po takovou dobu a probudit se s vědomím toho života, jak jste věděli, že skončil?
Můžu vám říct, že v pátek večer, když jsem byl přijat na cévní specializovana iktova jednotca v Mainz, jsem nezavřel oko, protože jsem se příliš bál, že se probudím paralyzovaný jako Andrea. Nemohu vám říct, jak obtížné je dát veškerou svou naději do jedné malé 100mg tablety přípravku Aspirin denně, aby se vaše mrtvice nezdržovala. Naštěstí měl Bůh jiné plány. Jak mi již od té doby řeklo mnoho neurologů, musím být jedním z nejšťastnějších lidí, kteří dnes žijí, kteří měli disekce dvou tepen s parciálním Hornerovým syndromem a neměli mozkovou mrtvice.
Co z toho člověk udělá, když se vyhýbáte kulce? Cítím se jako někdo, kdo přežil havárii letadla. Moje mysl na mě stále hraje triky a pokaždé, když jsem například neúmyslně sednul/a na noze a způsobil/a, že usne, mám takový obrovský adrenalinový spěch, že je to první známka mrtvice.
Když jsem četl příběh Ángela Corredora v nejnovějším vydání The Angels Journey o tom, jak mu jeho strýc, mocný zemědělec, zničil život kvůli mrtvice, třese mi to páteří, ale také mi to dává nové řešení.
Tento těsný hovor mi připomněl, co jsem se naučil před dvanácti lety, a viděl, jaký dopad měla cévní mrtvice mé tchyně na naši rodinu. Pouze tehdy, když se vás osobně dotkne, si uvědomíte, jaký je její dopad. A právě z tohoto důvodu jsem dnes ještě inspirativnější a odhodlanější bojovat s touto onemocnění společně s vámi všemi.
Přináší mi slzy do očí, abych zjistil, kolik úžasných lidí s námi bojuje. Tato komunita má zásadní význam z Algarve na Slovensko, z Kněje do Kolumbie a až na východ od Indonésie a dále.
Proč jsem byl ušetřen? Nemám ponětí, ale jak mi kamarád řekl, teď víte, proč jste zapojeni do práce s Anděly. Stále je třeba udělat spoustu práce. Pojďme to udělat.
