30. ledna jsem letos měla tu čest zúčastnit se regionální oslavy v Savoně v Itálii, která byla korunována prvním italským regionem, který dosáhl statusu Angels Region. Andrea Vianello, prezidentka pacientské organizace ALICe pro cévní mozkovou příhodu, se k nám připojila na akci a večeři večer před námi.
Andrea, která bývala slavnou televizní moderátorkou, se z toho života odtrhla, když utrpěl cévní mozkovou příhodu po disekci karotidy, což bylo s největší pravděpodobností způsobeno chiropraktickou manipulací. Všichni jsme se pověsili na jeho každé slovo, když publiku připomněl příběh o tom, jak vypadl z postele a nebyl schopen po dobu dvou let po cévní mozkové příhodě říct jména svých dětí. Andrea vtipkoval, že kdyby měl děti znovu, dal by jim jména, která by se snadněji vyslovila. Jeho příběh byl inspirativní, ale jen málo jsem věděla, že se brzy stane příběhem, který straší mé vlastní sny.
Přesně týden po oslavě s Andreou v Itálii jsem přišla ze své domácí kanceláře na oběd s rodinou, když se moje žena zeptala: „Co je špatně s vaším okem?“ Neměla jsem tušení, o čem mluvila, ale byla jsem šokovaná, když jsem se podívala do zrcadla a uvědomila si, že mé pravé oko padá docela špatně a že mé dvě zornice nejsou stejné velikosti.
Moje žena mi doporučila, abych zavolala jednomu z neurologů, kterého jsem znala, takže jsem na FaceTime zavolala Valeria Caso. Valeria se na mě jednou podívala a řekla, že má podezření na něco, čemu se říká Hornerův syndrom, a že bych se měla co nejdříve dostat do nemocnice. Udělal jsem to tak, jak mi bylo řečeno, a strávil jsem dalších pár hodin na pohotovosti na Uni Clinic v Mainzu, kde rychle provedli CT sken a uvědomili si, že mám dvě disekce – jednu ve vnitřní karotidě a jednu menší v vertebrální tepně. Dále jsem se ocitla na místě, kde jsem si nikdy před milionem let nemyslela, že budu – přiznala jsem se jako pacientka na cévní mozkové jednotce.
Termín „ignorance je blaho“ pro mě nabral nový význam, protože jsem se začal zabývat skutečností, že mi byl právě diagnostikován přesně stejný stav, který vedl k tomu, že Andrea měla mozkovou mrtvici a nebyla schopná mluvit nebo pracovat dva roky!
Dokážete si představit, že budete nuceni „zaparkovat“ svůj život po takovou dobu a probudit se s vědomím, že život, jak jste věděli, skončil?
Můžu vám říct, že v pátek večer, když jsem byl přijat na cévní mozkovou jednotku v Mainzu, jsem nezavřel oko, protože jsem se příliš bál, že se probudím paralyzovaný jako Andrea. Nemohu vám říct, jak obtížné je dát veškerou svou naději do jedné malé 100mg tablety aspirinu denně, abyste se zbavila mrtvice. Naštěstí měl Bůh jiné plány. Jak mi již od té doby řeklo mnoho neurologů, musím být jedním z nejšťastnějších lidí, kteří dnes žijí, kteří měli disekce dvou tepen s parciálním Hornerovým syndromem a nemají cévní mozkovou příhodu.
Co z toho člověk udělá, když se vyhýbáte kulce? Cítím se jako někdo, kdo přežil havárii letadla. Moje mysl na mě stále hraje triky, a pokaždé, když jsem například nechtěně sednul na noze a způsobil, že usnul, mám takový obrovský adrenalinový spěch, že je to první známka mrtvice.
Když jsem četl příběh Ángela Corredora v nejnovějším vydání The Angels Journey o tom, jak jeho strýc, mocný zemědělec, zničil jeho život kvůli mrtvici, mi to třese páteří, ale také mi to dává nové řešení.
To, že mi tento blízký hovor připomněl, co jsem se naučil před dvanácti lety, viděl jsem, jaký dopad měla cévní mozková příhoda mé tchyně na naši rodinu. Teprve když se vás osobně dotkne, uvědomíte si, jaký je její dopad. A z tohoto důvodu jsem dnes ještě inspirativnější a odhodlanější bojovat s touto nemocí společně s vámi všemi.
Přináší mi slzy do očí, abych zjistil, kolik úžasných lidí s námi bojuje. Tato komunita má zásadní význam z Algarve na Slovensko, z Kněhy do Kolumbie a až na východ od Indonésie a dále.
Proč jsem byl ušetřen? Nemám žádné vodítko, ale jak mi řekl kamarád, teď víte, proč jste zapojeni do práce s Angels. Stále je třeba udělat spoustu práce. Pojďme to udělat.
