Když Michelle pocítila první příznaky, bylo okolo 16:30. Byla zabraná do práce. Stěhovala nábytek v obývacím pokoji, aby jej mohla uklidit. Najednou se jí udělalo špatně. Opřela se o zeď a svezla se do dřepu, aby se sebrala. Když se chtěla postavit, tělo ji neposlouchalo. Zavolala na manžela o pomoc, ale nevydala žádný zvuk.
Michellin manžel ji našel na zemi a zpanikařil. Nevěděl, co má dělat. Zavolal své dceři a ta mu řekla, aby volal sanitku. Michelle přivezli do nemocnice kolem 17:20 téměř v bezvědomí. Stále nemohla mluvit ani pohnout pravou rukou.
Kupodivu v nemocnici nebyl žádný spěch, aby ji vyšetřil lékař. Možná proto, že Michelle neprojevovala, že by trpěla bolestí a tiše ležela na oddělení urgentního příjmu, zatímco byly ošetřovány „závažnější“ případy. Až po uplynutí 6 hodin se začala zdravotní sestra zajímat o to, že se její příznaky nezlepšují a zavolala specialistu. Specialista si vyžádal snímek CT a zjistil závažnou CMP. V tom okamžiku již bylo pozdě na podání trombolýzy a byla zahájena podpůrná léčba.
Následující měsíc Michelle strávila střídavě na JIP a jiných odděleních a následně byla převezena do rehabilitačního zařízení pro pacienty po CMP. Po dvou měsících její rodina s nadšením očekávala, až jí lékaři odstraní tracheostomii. Do té doby se snažili porozumět Michelle tak, že jí odečítali ze rtů, protože s tracheostomií nemohla mluvit. Jaké bylo jejich zklamání po jejím odstranění, když vyslovená slova byla téměř nesrozumitelná. Logoped u ní diagnostikoval Wernickeho afázii, což znamená, že plynně hovoří, ale slova nic neznamenají.
Dnes už je Michelle doma a vykazuje určitá zlepšení. Znovu dokáže ovládat své vylučování, ale i tak používá pleny pro dospělé. Co kdyby. S dopomocí chodí a znovu začíná používat pravou ruku, když si češe vlasy. Její řeč však i nadále vykazuje závažné poškození.
Ze všeho nejvíc však mozková příhoda bezpochyby postihla Michelle i její rodinu po psychologické stránce. Michelle užívá dvoje antidepresiva, ale i přesto mívá pravidelné záchvaty intenzivní deprese, které se často projevují pláčem nebo extrémními výbuchy hněvu vůči každému, kdo je zrovna poblíž. Život, který znala, je pryč. Osoba, kterou byla, je jen vzdálená vzpomínka.
Lidé, co ji znají, ji dnes jen stěží poznávají. Michelle bývala dynamická žena, respektovaná učitelka, manželka, matka a babička. Dnes si lze jen stěží představit, že tato žena světu kolem sebe vládla železnou rukou.
Co zůstává, jsou nezodpovězené otázky. Proč to tak dlouho trvalo, než si někdo v nemocnici uvědomil, že má CMP? Jaký by byl její život, kdyby byla léčena dříve?
Mise Angels si klade za cíl dát pacientům s CMP jako je Michelle nejlepší šanci, aby po opuštění nemocnice mohli vést život jako předtím. CMP je nutné rozpoznat včas a léčit jako akutní stav. Léčba v organizovaných sítích iktových centrech má význam, význam větší, než si lze představit.
