V zapomenutém španělském regionu čelila síť pro léčbu mrtvice nesčetným překážkám, které způsobily, že její stárnoucí obyvatelstvo bylo vystaveno velkému riziku. Mohla by celoregionální strategie vyřešit tento regionální problém a jakou roli by v tom mohly sehrát zdravotní sestry?
Extremadura se už dlouho zdá být místem opouštění. To platilo už v 16. století, kdy byl tento chudý a drsný region v západním Španělsku úrodnou půdou pro konkvistadory, jako byli Hernán Cortés a Francisco Pizarro, kteří našli chlapce ze zapadlých vesnic dychtící po lodích, jež je měly dovézt k dobytí střední a jižní Ameriky.
A zdá se, že to platí neméně i o 500 let později, kdy po odchodu mladých Extremaduřanů zůstává stále se zmenšující a stárnoucí populace v nejchudším regionu Španělska, který ne nadarmo odvozuje své jméno od španělského slova "extrém".
Péče o pacienty s mrtvicí je v Extremaduře poskytována prostřednictvím sítě 11 nemocnic, včetně dvou komplexních center (ve fakultních nemocnicích v hlavních městech provincie Caceres a Badajoz) a devíti nemocnic propojených dálkovým komunikačním systémem. Právě v jedné z těchto nemocnic udělali konzultanti Angels Alicia Arjona a Belén Velázquez „chybu“, která nakonec vedla ke vzniku výchozí strategie transformace péče o pacienty s mrtvicí v Extremaduře.
Simulace je vynikajícím nástrojem pro optimalizaci průběhu cévní mozkové příhody, protože odhaluje slabá místa, která lze posílit cílenými zásahy. Avšak bez koordinace mezi nemocnicemi a záchrannými službami, bez funkčního registru cévních mozkových příhod, bez záznamů o průměrné době mezi příjmem a odběrem a s několika technickými překážkami bránícími komunikační síti pro mrtvici, zlepšení, která byla v Extremaduře nejnaléhavěji potřebná, nebyla v silách jediné nemocnice.
Alicia prozatím upustila od plánu provést simulační školení v každé z nemocnic v regionu a místo toho se obrátila na regionální vládu s ucelenou a strukturovanou regionální strategií, která upřednostňovala školení EMS, školení a motivaci ošetřovatelského sboru a vštípení myšlenky sledování kvality, posílení regionálního registru a vzdělávání zranitelné stárnoucí populace regionu v oblasti příznaků a léčby mrtvice.
V hantýrce iniciativy Angels odvozené z modelu behaviorální změny, který Chip a Dan Heathovi představili ve svém knižním bestselleru Switch, se tomu říká „skriptování kritických kroků". Spočívá v nalezení světlých míst v situaci, kterou chcete změnit, a v nasměrování k cíli.
V případě sester Alicia věděla, jak tento cíl vypadá - aktivní regionální pracovní skupina poučených zdravotních sester, které chápou hodnotu sledování kvality. „Moje světlé místo byly samy sestry,“ říká Alicia. „Tráví asi třetinu každé směny dokumentováním informací o pacientech, takže jsou již sběratelkami dat, tráví s pacienty více času než kdokoli jiný a hrají důležitou roli v klíčových bodech diagnózy a léčby akutní cévní mozkové příhody.“ Ale i ona musela přiznat, že její světlé místo svítí poněkud mdle.
Zájem o péči o pacienty po cévní mozkové příhodě byl nízký a žádná ze sester v regionu nebyla členem Španělské společnosti neurologického ošetřovatelství, SEDENE. Když jim bylo nabídnuto slovo na regionální vzdělávací akci, kde měly promluvit také sestry, které vedly projekty sledování kvality v jiných regionech, odmítly.
Vzhledem k častému střídání sester mezi jednotlivými odděleními se Alicia rozhodla školit i sestry jiných oddělení než bylo oddělení cévních mozkových příhod. Školení se zúčastnilo asi 200 zdravotních sester z celého regionu, které se vrátily do svých nemocnic s velkým nadšením pro projekt označovaný jako Helsinská výzva.
Během následujících šesti týdnů, od 12. května do 23. června, již zdravotní sestry ze všech nemocnic v Extremaduře, připraveny k léčbě mrtvice, začaly zaznamenávat údaje o pacientech s mrtvicí na
plakát formátu A3 se čtyřmi klíčovými metrikami: doba od odchodu z domu po příchod k neurologovi (osobní kontakt nebo dálková komunikace), doba, která uplynula od kontaktu s neurologem do doby, kdy pacient podstoupil CT vyšetření, doba od CT k trombolytické jehle u pacientů, kteří měli nárok na trombolýzu, a místo, kde byla zahájena rekanalizační léčba.
Jednalo se o soubor vlastních kritických kroků, které sestry až na výjimky prováděly přesně podle daného scénáře. Po šesti týdnech dosahují svého cíle - virtuálního setkání se zpětnou vazbou, kde jsou analyzovány výsledky a identifikovány možnosti zlepšení, kde jsou zúčastněným sestrám předány certifikáty oceňující jejich závazek a kde spatří světlo světa první specializovaná pracovní skupina sester pro léčbu mrtvice v Extremaduře.
Helsinská výzva měla zavést kulturu sledování kvality a dát sestrám potřebné znalosti, říká Alice.
Kromě toho, že se potvrdilo, že průměrná doba od odchodu pacienta z domu k léčebnému zásahu je v regionu zdaleka ne katastrofálních 42 minut, což nicméně ponechává velký prostor pro zlepšení, nebyly samy tyto údaje nejdůležitějším výsledkem. Důležitější bylo, že nově vzdělaná skupina zdravotních sester v zapomenutém španělském regionu byla připravena stát se vůdčími osobnostmi a předkládat své nápady na zlepšení péče o pacienty s cévní mozkovou příhodou ve svých nemocnicích.
Ve své zpětné vazbě sestry uvedly, že díky této výzvě pochopily, co je příčinou zpoždění v hyperakutní fázi, a jak je třeba řešit problémy v souvislosti s dálkovou komunikací (telestroke) (jejíž zástupci byli na setkání přítomni). Návrhy zahrnovaly další školení v péči o pacienty s mrtvicí, standardizované pokyny k používání dálkového komunikačního systému telestroke a
zlepšení komunikace mezi sestrami a neurology, včetně výročního setkání neurologů s nově vytvořenou pracovní skupinou sester.
Regionální strategie pro Extremaduru mezitím také vedla k častější aktivaci kódu mrtvice záchrannou službou a k zavedení kampaně RYCHLÍ hrdinové v místních školách, aby děti mohly svým prarodičům předávat informace o mrtvici, které jim zachrání život. V současné době se plánuje propojení místního registru cévních mozkových příhod s oceněním Angels Awards, aby mohly být oceněny týmy, které dosahují nejlepších výsledků v oblasti cévních mozkových příhod, a rozšíření školení na radiology a lékaře primární péče.
Prozatím se však vracíme k základům místních konzultací, jejichž cílem je zlepšit průběh léčby cévní mozkové příhody v jednotlivých nemocnicích. Tentokrát zavedení školení o technikách simulace nebude v žádném případě od věci.
